Jdi na obsah Jdi na menu

Stroje, které nalezly Titanic

8. 4. 2012

Seznamte se: Stroje, které nalezly Titanic

Vrak Titaniku byl objeven před pouhými 27 lety – ale technické problémy, které se tehdy řešily, nám dnes mohou připadat jako pravěké.

Prakticky ode dne, kdy se Titanic potopil, se začaly objevovat první zprávy o tom, že by někdo chtěl získat obrovský majetek, který se ve vraku lodi skrýval. Poprvé se však to někdo reálně pokusil až v 80. letech 20. století – a s naprostým neúspěchem. Expedici Jacka Grimma se ani nepodařilo vrak najít…

Dr. Robert Ballard se na objev vraku Titaniku připravoval mnohem pečlivěji – celých dlouhých 13 roků. Nejenže poctivě prostudoval všechny dostupné materiály a měl i skvělé odborné zázemí (byl šéfem laboratoře pro hlubinné potápění), ale především si sehnal tu nejlepší dostupnou techniku. Přesto se z dnešního pohledu může zdá, že Titanic byl nalezen předpotopními přístroji…

 

Ponoříme se! Ale čím?

 

Robert Ballard u ponorky Alvin. FOTO: Wikimedia

V 70. letech, kdy začínal Ballard s přípravou, vlastně žádné hlubinné ponorky pro podmořský výzkum neexistovaly. Jediné, co měl k dispozici, byl prototyp miniponorky Alvin a vlečné zařízení ARGUS – trubice s fotoaparáty tažená pod lodí. Oba stroje měly spoustu problémů, které znemožňovaly jejich dlouhodobé použití.

Alvin mohl pojmout tři osoby a s nimi na palubě se potopit do poměrně velké hloubky dvou kilometrů – bohužel Titanic leží v hloubce 3 700 metrů pod hladinou. ARGUS zase neuměl odesílat nafilmované a natočené materiály v reálném čase na mateřskou loď; to znamenalo, že se využíval vlastně naslepo, a co získal, se studovalo teprve, když se vynořil…

 

Argo se ponořuje. FOTO: Wikimedia

Ballard tedy musel najít něco úplně nového. A protože byl nejen vynikající vědec a schopný organizátor, ale také muž s dobrými kontakty, nakonec našel pomoc u válečného námořnictva. Když armádě popsal miniponorku bez lidské posádky schopnou pracovat až v hloubce 4 000 metrů, byli vojáci nadšení – něco takového by se hodilo na spoustu misí. Stroj byl nazván ARGO, na památku lodi bájných Argonautů.

Jednalo se o techniku velmi podobnou tomu, co představoval ARGUS, tedy jednoduchá konstrukce doplněná o pět kamer a sonar. ARGO neměl mít vlastní pohon, také on byl tažený na laně za mateřskou lodí. Kdyby jeho kamery zachytily něco podezřelého, měl z jeho zadní části vyplout dálkově ovládaný robot Jason.

 

Robot nebude

 

Robotická ponorka Jason Junior zkoumá vrak Titaniku. FOTO: http://www.whoi.edu

Jason měl vlastní pohonný systém, elektromotor, jemuž přicházela energie po 10 kilometrů dlouhém kabelu. Stejný kabel přinášel robotovi i informace o tom, co má dělat. Se světem byl v kontaktu pomocí dvou kamer a dvou chápavých paží. Samozřejmě měl také silný reflektor, bez něhož by v temnotě podmořského světa nic nenašel… V kombinaci se zařízením ARGO měl být schopen pozorovat vrak z nadhledu i získávat detailní záběry.

Většinu financí na výstavbu obou strojů poskytlo opravdu námořnictvo; ponorky pak vznikaly ve Woodsholeském institutu oceánografie. Armáda však ještě v průběhu stavby rozhodla, že robot Jason nakonec nevznikne – vyšel by moc draze a jeho účinnost by nebyla stoprocentní. Nakonec tedy na moře vyrazila výprava s ARGO a starým dobrým ARGUSem. Námořnictvo dalo Ballardovi tři týdny na to, aby Titanic nalezl…

 

Předvýzkum oblasti prováděla francouzská expedice pomocí úplně nového sonaru SAR. Ten pomalu prozkoumával mořské dno v oblasti velké asi sto čtverečních mil. Francouzi nic nenašli, ale to věčně optimistickému Ballardovi vůbec nevadilo – reagoval dnes už slavnou větou: „Skvělé, aspoň víme, kde Titanic není.“ Ale Ballard nakonec uspěl; stalo se to 1. září 1985, kdy kamery ARGA zachytily obrovskou hmotu vraku.

Druhá návštěva

 

Tým R. Ballarda v miniponorce Alvin.

O deset měsíců později se Ballard k Titaniku vrátil – tentokrát s mnohem lepším vybavením. Do hry se totiž vrátila miniponorka Alvin, ale tentokrát výrazně upravená tak, že se mohla potopit až do 4 000 metrů. Ponorka na sobě vezla robota Jasona, konkrétně jeho prototyp nazvaný Jason Junior.

Alvin, se třemi osobami (včetně Ballarda) na palubě uzavřenými v titanové kouli, se ponořil k vraku Titanicu, sám mohl přitom odebírat vzorky pomocí robotické paže, ale většinu práce odvedl Jason Junior.

K bateriím Alvina byl připojen 70 metrů dlouhým kabelem a díky malé velikosti se dostal i do hlubin vraku. Za skvělé manévrovací vlastnosti ručily čtyři motory, za získávání fotek a videa zase videokamera a statická kamera. Ballard se s Alvinem a Jasonem ponořil do hlubin celkem jedenáctkrát, za tu dobu pořídil tisíce fotografií a videí.